26. týden - dovolená pomalu končí

Antimalarika mi stále nic nedělají a nijak na ně nereaguju. Mám z toho velkou radost. Jediné, co pociťuju jako vedlejší účinek, je větší únava. Ale z toho se člověk rychle vyspí. :o)

Pondělí je Silvestr. Ráno jsme šli na „pouť“. Jak nedemokratická je to země jsme pocítili, když jsme se dozvěděli, že po ulici nemůže jít skupina více než 3 lidí. Proto pro tuto pouť museli zvlášť žádat policii o svolení. Nemají tu právo shromažďovací! COŽE? Člověk, který vyrost v demokratickém státě, to prostě nemůže pochopit. Odpoledne jsme pro mládež připravili Treasure hunt (pokladovku), která měla velký úspěch. Večer jsme šli na mši, která trvala přes půlnoc. O půlnoci se mše zastavila a přesunuli jsme se hřiště. Tam byl strašák znázorňující končící rok. Lidé křičeli, proč by ho měli spálit. A tak ho nakonec spálili a od něj zapálili i několik rachejtlí. Pak přišlo velké objímání a přání krásného nového roku. :oD

Nový rok pro mě začal trochu zvláštně. Nebylo mi dobře a cítila jsem se hodně unavená. Takže jsem nejela s ostatními na výlet k řece Zambezi, ale raději odpočívala doma. Ani Anežce nebylo příliš dobře, ale jela. A pak to odnesla nemocí, která ji hodně oslabovala a trvala ještě dlouho po návratu z dovolené. Večer jsme si vyměňovali dárky, které jsme si měli připravit. Ale kvůli chybě jsme my, dobrovolníci, dostali každý 2 dárky a někteří jiní nedostali nic. Tak to bylo trochu hloupé. Ale jinak to byl pěkný večer, kdy se mládežníci vyfikli a vzali si své nejkrásnější oblečení (kvádra a večerní róby). Ještě že jsem si do batohu přihodila i šaty! :o)

Další den ráno už většina mládežníků odjela a my se vydali na zdejší safari. Bohužel nás ale velmi brzy chytil déšť, takže jsme viděli jen antilopy a pár ptáků. Anežka nejela, protože jí bylo mnohem hůř než včera a chtěla se uzdravit, protože další den jsme už měli odjíždět. Ve středu večer jsem se šla rozloučit s mládežníky, kteří tam ještě zůstali. Někteří byli vážně milí, jak smutnili z mého odchodu. Zvlášť Tifanny. :o)

A ve čtvrtek jsme vstali už ve 4 hodiny ráno a jeli na nádraží, odkud měl jet autobus do Bulawaya. Jenže afričané nemají jízdní řád. To znamená, že autobus jednou pojede. To prý určitě, ale nikdo nemůže říct, kdy. Naštěstí s námi jel father Philani, který nám pomohl najít něco mezi autobusem a naším Jarským taxi, které jelo do Bulawaya a jel s námi (začínala mu totiž dovolená).

V Bulawayu nás doprovodil až na nádraží, kde jsme počkali na autobus do JAR. Jel včas. Velmi milé překvapení. Nadšení mě ale nevydrželo dlouho. Už za pár hodin cesty, ještě před hranicemi, se mu porouchala baterka. 9 hodin jsme tak čekali uprostřed ničeho, až přijede automechanik. Nepřijel! Pomohly nám nakonec nějaké kolemjedoucí kamiony. Hrůza!!! Na hranicích nás ale čekala ještě větší hrůza. Místo toho, abychom si pěkně v klidu odčekali fronty v noci, kdy je pěkný chládek, přijeli jsme k hranicím ráno v 6 hodin. A strávili jsme ve frontách na slunci celý den! A navíc bylo nesnesitelné vedro. Hrůza, hrůza, hrůza!!! Celkem 11 hodin na hranicích.

Konečně jsme ale zase vyjeli. Ale už bylo jasné, že se do Joburgu dostaneme v nebezpečně ranních hodinách, kdy není radno, aby si dvě bělošky hledali taxi do Ennerdale. Nevěděli jsme, co dělat. Tak nám nakonec sestra dohodla odvoz u fathera Francoise. Ještě že jsou salesiáni tak úžasní! Ale myslela jsem, že začnu vraždit, brečet, nadávat, mlátit kolem sebe a ničit autobus a ještě k tomu sprostě klít, když asi hodinu od Joburgu autobus opět zastavil a oznámili nám, že musíme přesednout do jiného autobusu, který snad brzy přijede. A to proto, že ten druhý autobus, který jede do Zim nemá povolení přejet hranice!!! Moje nervy nejen že tekly, ale už naprosto přetekly! Ale nekřičela jsem, ani jsem nic nerozbila. Zato ostatní cestující to udělali za mě. Dokonce někteří zaútočili na řidiče a nakonec se všichni rozhodli bojkotovat takovou pitomost. Po asi3 hodinách, které jsme strávili čekáním, co bude, se řidič rozhodl, že přestupovat nemusíme a že nás teda do Joburgu odveze. Mezitím father čekal, co bude. Psali jsme mu sice, že budeme mít další zpoždění, ale nikdo nevěděl, co se stane a jak dlouhé bude.

Nakonec jsme do Johannesburgu dorazili o 22 hodin později! To by nikdo neuvěřil, jak je něco takového možné. Father nás ale vyzvedl a ani se nezlobil nebo nebyl nijak otrávený, že mu tak otravujeme život tím, že musí ve 4 ráno pro nějaké holky na nádraží. :o)

Odvezl nás do jednoho salesiánského centra v Joburgu, kde jsem ještě nebyla. Tak bylo zajímavé se tam ráno vzbudit a trochu se tam podívat. Ráno nás pak zdejší sestry hodily domů! KONEČNĚ! Po děsuplné a neuvěřitelně dlouhé cestě jsme mohli spočinout v poklidu „domova“.  Celou sobotu jsme jen odpočívali a nedělali vůbec, ale VŮBEC nic.

V neděli jsme zašli do kostela do Ennerdale (protože je nejblíž a mše je nejkratší) a pokračovali v odpočívání a nicnedělání. :o)