38. týden - Dovolená v Drakensberg

Nesnáším kolo! Slíbila jsem si, že tato věta bude první v mém popisu tohoto týdne. Není to tak úplně pravda. Mám ráda kolo. Třeba když stojí opřené o zeď nebo když stojí pěkně poslušně ve stojanu. Ale po 20 kilometrech po pořádných Dračích horách a po 9 měsících, kdy jsem na kolo ani nesedla, už zas nějakou dobu kolo vidět vážně nechci. :o) Ale postupně.

Týden začal Velikonočním pondělím, kdy jsme ráno šli na mši a odpoledne byl program v Don Bosco centru spolu se sestrami, salesiány, bratry a dobrovolníky s DBC. Měli jsme společný oběd a pak se hrál fotbal. No nic moc pro mě.

V úterý přijeli Naďa s Davidem ze Zimbabwe. Vyzvedli jsme si je na Park station a přivezli domů. Večer jsme pak pozvali prenovice na dopíjení vína po Pesachu. Udělali jsme si i ohýnek v krbu a opékali marshmellows. Užili jsme si to snad všichni. Byla to moc fajn akce.

A od středy jsme se vydali na dovolenou do Dračích hor. Ve středu bylo ale strašně hnusně! Pršelo a bylo stále pod mrakem a všude plno mlhy. To nás mrzelo, protože v takovém počasí bychom z hor moc neměli. Naštěstí se od druhého dne počasí skvěle umoudřilo a mraky rozehnalo sluníčko. Ve čtvrtek jsme tak jeli na výlet NA KOLECH!!! Hrůza. Já jsem to měla spíš jako procházku, protože jsem kolo spíš strkala, než jsem na něm jela. A ještě teď (v sobotu večer) mě bolí zadek z toho nepohodlného sedla. Vyjeli jsme na nejbližší horu, ale i tak to bylo celkem slušný převýšení. A když jsme jeli dolů, dvakrát jsem z kola spadla, takže bych Vám teď přála vidět ten pohled na mé nohy plné modřin a krvinek. :D Já totiž nedosáhla ze sedátka nohou na zem. Ale nic jsem si nezlomila a nijak moc si neublížila. Přežila jsem a to je vlastně úspěch. ;o)

Další den mě přesvědčili, abych šla na výlet na jeden z nejvyšších vrcholů Dračích hor. No to si snad dělají srandu. První den mě zničí kolem a ještě jim to nestačí. Ale šla jsem. Objednali jsme se na ten výlet a s průvodcem a ještě asi 25 lidmi se vydali na výlet. Nejprve jsme ale asi 2,5 hodiny jeli autem na místo, odkud jsme šli 12 kilometrů pěšky. Zdolali jsme převýšení asi 600 metrů. A to rozhodne ne vždy jen po schůdných pěšinkách. Lezli jsme po kamenech a do takové stráně, o které bych si dřív myslela, že ji nikdy nikdy nikdy nevylezu. Ale vylezli ji všichni, tak jsem musela taky. Viděli jsme jeden z nejvyšších vodopádů na světě a pak zase slézali dolů. Tentokrát po žebřících, protože skála byla tak strmá, že nešla sejít jinak. A jak jsem slezla žebříky já? Cestou jsem si zpívala a myslela na kytičky. :D Ale i tenhle výlet jsem zdárně přežila a celkem jsem si ho i užila. Ty výhledy byly prostě skvělé!

A v sobotu už jsme se jen sbalili, napsali pár pohledů a jeli domů. Byla to krásná dovolená, ale už se zase těším do školy. Jsem moc zvědavá, co přinese můj poslední semestr v Africe.

Tak zas příště.

Papá

Vaše Lerato